Tohle auto je můj život
Na první pohled běžná modrá Tatra Phoenix 6×6 ukrývá v kabině silný příběh mladého muže, který se i přes velký hendikep nevzdal, a vrátil se k tomu, co umí nejlépe a co má rád.
Jmenuje se Karel Miklovič, miluje řízení a rybaření, a právě jeho koníček se mu stal v 21 letech osudný. Když se totiž 21.4.2011 vracel s novými rybářskými potřebami na motorce, pekařské auto mu na stopce nedalo přednost a po vážné nehodě skončil na vozíku ochrnutý od pasu dolů. Vojákovi z povolání, který byl řidičem u 42. mechanizovaného praporu v Žatci, se zhroutil celý svět.
Jediné, co pořádně umím
Jeho modrou Tatru Phoenix jsem potkal na stavbě obchvatu u Otvovic u Chomutova. Bylo jedenáct hodin a akorát měl pauzu a přivezli mu oběd, takže jsme měli čas si povídat. Když jsem vylezl do kabiny Phoenixu, viděl jsem mladého člověka, ze kterého čiší energie, radost ze života, optimismus. „Nebylo to pořád. S tím, že člověk ochrne, se nikdy tak úplně nesmíří. Ale jsem od přírody optimista, a hlavně jsem znovu našel radost ze života, a to za volantem této Tatry,“ začíná naše povídání. Přiznává, že bez pomoci jeho bývalé ženy by tady asi asi nikdy neseděl. I v těch nejtěžších chvílích totiž stála při něm.
Po dlouhé rekonvalescenci a pětiletém „nicnedělání“ doma, kdy často nadával od rána do včera, si položil zásadní otázku: Co dál se životem? Chtěl něco dělat. Zkoušel pracovat i v továrně, ale pochopil, že to pro něj není. „Jediné, co jsem pořádně uměl, a co se dalo na vozíku dělat, bylo řízení,“ popisuje Tomáš. Přemýšlel o taxikařině, ale táhlo ho to k velkým autům. Naštěstí papíry na náklaďák, které si udělal na vojně, mu zůstaly, takže bylo rozhodnuto. Když zvážil veškeré možnosti, jako jediná alternativa mu vyšlo jezdit se sklápěčkou, protože z její kabiny člověk nemusí tak často vystupovat. A tak si za peníze z odškodnění pořídil Tatru Phoenix. Jenže cesta do kabiny ještě byla dlouhá a trnitá…
Rok práce
A proč Tatru? Měl s ní zkušenost z vojny, a správně předpokládal, že bude jednodušší řešit, jak ho dostat do kabiny, s českou firmou s vývojem v Česku. Už samotný nákup auta měl své kouzlo. „Když jsem přijel na vozíčku do Žatce za panem Křenkem a řekl jsem mu, že chci koupit Tatru, zeptal pro koho. A když jsem mu řekl, že pro sebe, tak se začal smát a nechtěl mi věřit. Jenže pak pochopil, že to myslím vážně,“ vzpomíná Karel. Věděl, že chce automatizované natahování plachty a automat. Po dohodě se rozhodl pro verzi 6×6 s motorem Paccar MX-13 o výkonu 340 kW (460 k). Na auto čekal půl roku, mezitím ale začal řešit, jak se dostat do kabiny.
Pomoc z Liberce
Pomohla Karlova manželka, která studovala v Liberci na Technické univerzitě a vzpomněla si na pana Krutského, absolventa tamější strojní fakulty. Zkontaktovali ho a společně se ve spolupráci s Technickou univerzitou pustili do řešení, co jde a co nejde. Pan Krutský všechno konzultoval s vývojem v Kopřivnici. Nejtěžší prý bylo vmyslet řešení výložníku. Inspiraci nakonec našel v klasické posuvné bráně.
Vyrobené auto se odvezlo do Liberce na Technickou univerzitu, kde se odmontovala a kompletně rozebrala kabina, aby se našly vhodné upínací body. Nejprve totiž bylo nutné namontovat do kabiny pevný trubkový rám, který měl přenést zatížení samotného výložníku s navijákem. Celý vývoj a instalace trval víc než rok. Jak ale Karel přiznává, neustále se ještě vylepšuje.
Za pět minut
Celá operace nastoupení do auta (ale i vystoupení) trvá asi pět minut. Z vozíčku si otevře dveře, vezme dálkový ovladač navijáku a pomocí provázku vytáhne výložník. Na vozíčku sedí na speciální „vestě“, kterou zahákne za lano na navijáku, jež ho vytáhne do úrovně sedačky. Pak se zatažením za jiný provázek vtáhne dovnitř a spustí na sedačku. V dalším kroku si do kabiny vytáhne vozík. Nejprve z něj ale odmontuje kola, poté ho složí a dá za sedačky. Nakonec zatáhne výložník do kabiny, zajistí jej, připne se k sedačce a může jet. Video z této operace najdete najdete níže.
Plyn i brzda ručně
V průběhu instalace mechanismu se Tatra odvezla do Týnce nad Labem do firmy Hurt, kde namontovali ruční ovládání plynu a brzdy. „Pohybem páky dopředu se přidává plyn, dozadu se brzdí,“ vysvětluje mi Karel ovládání. Celé je to založené na mechanickém převodu pomocí táhel, žádná složitá elektronika. Jak Karel přiznává, chvíli si na to zvykal. A aby si to neulehčil, s Mončou, jak své Tatře přezdívá, v roce 2019 nastoupil na šachtu. Při rozšiřování povrchového lomu odvážel suť. Pro auto i Karla to byla zatěžkávací zkouška, protože není moc horších podmínek. I zdravý řidič má plné ruce práce, aby v náročném terénu auto zvládl, natož vozíčkář, který jednou rukou ovládá volant a druhou plyn. „Byla to pro mě obrovská škola. Na šachtě bylo všechno strašně náročné,“ přiznává. Denně najezdil kolem 220 km, ze začátku zmatkoval, tápal. Nejhorší bylo, když pršelo, protože to strašně klouzalo, a po těžkých strojích byly všude vyjeté koleje. „Chvíli mi to trvalo, než jsem se naučil správně používat převodovku v manuálním režimu. Tatra je v náročných podmínkách ale nepřekonatelná, hodně mi pomohl i její komfortní podvozek,“ říká Karel Miklovič. Na druhou stranu přiznává, že týden se s ním doma všechno houpalo. Jako když člověk vyleze z lodi. Současná práce na stavbě obchvatu je proti tomu naprosto luxusní záležitost.
Všichni mi pomáhají
Karel se snaží se pracovat, jako by žádný hendikep neměl. Chce všechno zvládat, pokud možno bez pomoci ostatních: „Bál jsem se, jak mě lidi budou brát. Nechtěl jsem žádný soucit. Ale všichni kolem mě jsou fakt skvělí a snaží se mi maximálně pomáhat a podporovat mě.“ Ať už je to obsluha u čerpací stanice, která mu natankuje, nebo mobilní pneuservis, který mu pomůže při defektu. „Hodně mi pomáhají i chlapi na stavbě, jsme tu fakt skvělá parta. Kolikrát mi obejdou auto a vyčistí mi ho,“ chválí přístup svého své okolí Karel. A jak jsme se mohli sami přesvědčit, svou Tatru Karel zvládá opravdu bravurně.
Díky za každý nový den
„Řízení Tatry je moje současná životní náplň. Našel jsem se v tom, žiju si svůj sen. Každý den se těším za volant. Pokaždé k ní ráno přijdu, pohladím ji a něžně ji řeknu, tak co holka, zvládneme to?“ Z každého jeho slova je znát, jak ji má rád a jak si ji hýčká. Dopřává ji pravidelný servis a neustále ji myje. Když to nejde v myčce a má čas, vymydlí si ji wapkou.
