Třešinka na dortu jménem Renault
Třešinka na dortu jménem Renault. Vždy je příjemné, když lze spojit několik zajímavých aktivit dohromady. Přesně tak, jak se o to nedávno postarala značka Renault. A nebylo toho málo: výročí továrny u Paříže, nový ředitel společnosti Renault LCV, prohlídka výrobního provozu a hlavně životnostních zkoušek jednotlivých agregátů a možnost prohnat po přilehlých komunikacích dodávkové veterány.
Továrna ve Villiers-Saint-Fréderic, specialista na výrobu dodávkových, resp. komerčních vozidel Renault, byla založena právě před 60 lety. Snad ještě důležitější je fakt, že po nečekaném odchodu šéfa společnosti Renault LCV Heinze-Jürgena Löwa v květnu byl jmenován jeho následník. Z našeho pohledu nemohli v Renaultu vybrat lépe. Pan generální společnosti Renault LCV Jan Ptáček je totiž Čech. Velmi zkušený manažer se „zářezy na pažbě“ z několika důležitých pozic po Evropě a celém světě. Vždy je velmi příjemné vidět, když jsou na tak důležitá místa, a nejen v automobilovém průmyslu, jmenováni naši rodáci. A právě nový CEO byl naším skvělým průvodcem po historii a současnosti výroby užitkových vozů Renault, z nichž ten vrcholový model Master (letos jako novinka devítistupňový automat) se může pyšnit prestižním titulem International Van of the Year 2025.
Zpátky do budoucnosti
Snad poprvé v historii tohoto výrobního zázemí měli „zástupci veřejnosti“ možnost nahlédnout za oponu zkušebních laboratoří. Životnostní zkoušky jednotlivých součástí podvozku a náprav vozidel, stejně jako zvukové pracoviště a všechna technická příprava prototypů či jednotlivých konstrukčních podskupin dokonale vykreslily poměrně složitý obraz výroby užitkových Renaultů, které se v konkurenci ostatních výrobců a značek pohybují pravidelně na špičce.
Jízda s historií
Ostatně to jsme si také mohli uvědomit a na vlastní smysly vyzkoušet při jedinečné možnosti provětrání historických vozidel ze sbírky výrobce. V tomto ohledu jednoznačně dominovaly čtyři kusy Renault Estafette s typickými posuvnými dveřmi řidiče a spolujezdce. Celá řada z nás si tyto „malé“ dodávkové automobily pamatuje minimálně z pláten kin a obrazovek televizí, vždyť z výrobní linky ve Francii sjížděly od roku 1959 až do roku 1980 a v Mexiku dokonce o šest roků déle. Konstruktér Guy Grosset-Grange měl při vývoji prvního vozidla Renault s pohonem kol přední nápravy jednoznačně šťastnou ruku. Podařilo se mu připravit vůz s plochou podlahou a s velmi rozumným rozvážením hmotnosti na obě nápravy. Navíc jeho dodávka vládne velmi příjemným rejdem řízení, takže se otočí skoro na pětníku. První, do níž jsem skočil, byl žlutý model R2136 z roku 1978 se zvýšenou polystyrenovou střechou, mimochodem tuto technologii výroby vyvinuli u Renaultu primárně pro stavbu kolejových vozidel. Třináctistovka (1298 cm3) chytla „na drc“ a zaševelila silou 43 koníků. Čtyřstupňová převodovka s patřičně ztepilou řadicí pákou vyzývala k radostnému přesunování převodů. Jenže řidič současnosti, spoutaný výkony dnešních motorů, nucených splňovat emisní limity, si uvědomí až po chvíli, že zase tak divoce řadit nemusí. Ostatně dvojka je docela krátká, trojka vyřeší všechno, prakticky od nulové rychlosti, a i se čtyřkou bez problémů a nechutného podtáčení projedeš téměř každý kruhový objezd. No ano, pružnost motoru, původně určeného pro osobní Renault 12, je zcela příkladná. A řeknu vám, je to radost. Na zpátečku pěkně jak za starých dob v autoškole, „a už bez plynu, jen regulujeme brzdou“. Drobný postřeh, se kterým se jistě každý vyrovná – řízení bez posilovače, takže když chceš speciálně při manévrování solidně zatáčet a nedávat do toho sílu jako v posilovně, je dobré, aby auto alespoň trochu jelo. Myslím, že tohle znají ještě i dnes řidiči těžkých nákladních vozidel, speciálně některých značek.
První Master a další legendy
Pro velký úspěch jsem vyzkoušel ještě další přistavené vozy. Radost mi udělal Master I z roku 1993, první dodávka Renault se samonosnou karoserií. Tady vlastně nebylo moc o čem hovořit, jen ty vzpomínky, že jsem s ním také kdysi jezdil. Renault R5 „s batohem“ zastupoval čistokrevné vozy kategorie N1, které se dnes v tomto pojetí konstrukce již nevidí. Jako třešničku na dortu jsem pojal Renault Juvaquatre Fourgonnette 300 k z roku 1950, který na rýsovacích prknech francouzských konstruktérů vznikl ještě před druhou světovou válkou. Velmi jsem se těšil, jak proženu jeho litrový motůrek s dvaceti třemi koňskými silami, ale nebylo mi dáno. Dámy a pánové, prostě jsem se za volant nevešel – inu, i to je důsledek neustále se vyvíjející civilizace. Nechal jsem si tedy zajít chuť a popřemýšlel nad slovem „veterán“. Vždyť ony ty vozy ve většině byly zhruba tak mého věku či mladší (až na výjimky).
