WOMAN in truck

WOMAN in truck. Pavla Janovská jezdí s nákladním autem od svých osmnácti let. Za třicet let vyzkoušela skoro úplně všechno, nejvíc ji ale baví tahače a cestování za hranice. Nyní sedlá nový MAN TGX ve službách společnosti VJM Frigotrans a my jsme s ní strávili jeden den. Zajímalo nás, co jí práce dala a vzala nebo jak se na ni dívají její mužští kolegové. 

Už od prvního telefonátu s Pavlou mi bylo jasné, že tahle dáma má pořádnou vyřídilku. Jak by také ne, když je napůl Slovenka, a ještě navíc s maďarskými předky. Svůj temperament předvedla už v sídle společnosti VJM Frigotrans v Praze na Zličíně, odkud jsme vyjížděli s plně naloženou soupravou. Naše povídaní začala už tam s takovou kadencí, až jsem se bál, že už si nebudeme mít v kabině co říct. Mé obavy byly zcela liché. 

Ten den nás měla čekat relativně jednoduchá práce. Vykládka v Kozomíně s oknem do 15 hodin a následně krátký přejezd do Lovosic pro nakládku papíru a navečer zpátky. Jenže jak už to tak bývá, člověk míní, osud mění, a velké průtahy na vykládce zavinily, že na Zličín jsme dorazili v deset večer. 

Kdy tě napadlo, že bys chtěla řídit nákladní auto?

Můj táta byl celý život řidičem z povolání a o prázdninách jsem s ním vždycky jezdila. Strašně mě to bavilo a byl to můj sen od malička. Bráchovi jsem dokonce brala autíčka, když je dostal k Vánocům. Tehdy „za komančů“ se mi všichni smáli, že to jako nejde, ženská za volantem. Jenže já měla úplně jasno a všem jsem chtěla dokázat, že to jde. A šla jsem si tvrdě za svým, a hned jak to bylo možné, jsem si udělala papíry na náklaďák. 

Jak jsi začínala?

V té době člověk musel mít nejprve praxi na malém autě, než si mohl udělat papíry na vlek. Rok jsem proto jezdila u technických služeb v Chebu, odkud pocházím, vším, co tam měli. Pak jsem si rozšířila papíry a šla na velké auto. Do toho pak přišla mateřská. Jakmile mi ale skončila, šla jsem okamžitě jezdit s velkým autem ven. 

To jsi ale doma moc nebyla? 

Ne, nebyla. Teď s odstupem času už vím, že jsem přišla o ty nejhezčí roky mé dcery, neviděla ji vyrůstat a pořádně si neužila všechny ty zlomové okamžiky. Částečně si to teď vynahrazuji u dětí svého bráchy. S nimi mi došlo, o co jsem vlastně přišla. Někdy mi to přijde líto, ale vrátit už se to nedá. 

A co ještě ti tahle práce vzala?

Určitě zdraví. Protože když člověk jezdí od neděle do pátku, tak vlastně nemá pořádně čas si zajít k doktorovi. A já jsem navíc typ člověka, který dokud ho něco nebolí, tak doktory nevyhledává. Teď už samozřejmě vím, že to nebylo správné a že jsem k sobě měla být zodpovědnější. S tím už teď ale nic nenadělám. Hodně jsem si zničila zdraví pojídáním prášků proti bolesti, které jsem brala kvůli zubům. Bohužel v Chebu jsme neměli zubní pohotovost, takže jsem bolest tlumila prášky. Jenže jsem je polykala jako lentilky a to se negativně podepsalo na mých játrech. Kvůli nim musím držet přísnou dietu, což je ale u této práce opravdu hodně náročné. Sám víš, jak špatně se za volantem dodržuje životospráva. I přes všechny tyhle potíže se ale pokaždé znovu těším za volant. 

Chceš říct, že tě i po 30 letech práce pořád baví?

To víš, že někdy se mi nechce. Obzvlášť když vidíš, co se dnes na silnici děje. Ono to není zas až tak náročné po fyzické stránce, jako spíš po psychické. A je to čím dál horší, protože lidi dělají na silnici koniny. Musíš být furt ve střehu a přemýšlet za ně, přece jenom 40 tun je 40 tun. Takže v pátek kolikrát přijedu naštvaná a totálně vycucnutá. V neděli už se ale zase těším, až usednu za volant.

A co tě za ten volant táhne? 

Tahle práce mi dala pocit určité volnosti. Člověk je svým pánem, nestojíš někde u pásu a můžeš si jít zakouřit, kdy ty chceš, a ne kdy můžeš. Navíc nemusíš nikoho celý den poslouchat, jak to máš dělat. Nikdo tě nehoní, tedy pokud jsi tam, kde máš být. Ale to je i hodně na dispečerovi. Člověk navíc procestuje celou Evropu, kromě Ruska jsem byla snad úplně všude. Na druhé straně člověk často vidí jenom dálnice, sklady a parkoviště, málokdy může někam dojet a něco si prohlédnout. 

Měla jsi někdy chuť s tím praštit?

Jo, dokonce jsem to jednou udělala. Z jedné dopravy jsem odešla tak otrávená, že jsem chtěla volant pověsit na hřebík. A tak jsem šla dělat taxikářku. Dlouho mi to ale nevydrželo. Po třech měsících jsem od toho utekla. Dělat s lidmi fakt není pro mě, to bylo horší než cokoliv jiného. 

Na které auto ráda vzpomínáš?

Moje první velké auto byla Tatra 815 Agro s vlekem s klasickou točnou. Na tomhle autě jsem strávila osm let a byla to pro mě velká škola. Ráno ve tři jsem vstávala, jela do Strakonic naložit kámen a pak kousek za hranice do Německa. Domů jsem přijela kolem půl páté. Na Tatru prostě nedám dopustit. Samozřejmě se současnými moderními auty se to nedá srovnat, ale já ji prostě milovala. Jinak jsem vyzkoušela skoro úplně všechno, jezdila jsem se sklápěčkou na stavbě, s frigem a mám i ádéerko. 

Jak se tahle branže za těch 30 let změnila?

Trochu mi chybí ta větší solidarita mezi řidiči a kamarádství. Dneska se ti něco stane s autem a kolega z firmy tě objede, protože kvůli vykládkovému oknu spěchá. Doba je strašně rychlá a ty jenom jezdíš, jezdíš a jezdíš. Dřív jsme na parkovištích i pokecali, dnes jsi rád, že vůbec najdeš místo k zaparkování. Když ho najdeš, zatáhneš a utahanej jako kotě zalehneš. Takže i kdyby tam někdo z mých kolegů stál, jdu si raději lehnout. 

Co tě na tvé práci nejvíc štve? 

Největší stres ve mně vyvolává nedostatek parkovacích míst. Člověk musí nejpozději ve čtyři hodiny začít hledat místo, po páté už je to velký problém. Všude jsou mraky Poláků, takže je to boj. Navíc já je nemám moc ráda, protože jsou strašně bezohlední, a štve mě, že jim prochází jakékoliv porušování předpisů. Poláci většinou předjíždějí tam, kde nesmějí, a prochází jim to. Já jednou jenom držela v ruce telefon, ani jsem netelefonovala, a dostala jsem za to v Itálii pokutu 1400 eur. 

Dokáže tě dneska ještě vůbec něco na silnici překvapit? 

No to si piš! A docela často. My řidiči máme špatnou pověst a já se tomu ani nedivím. A vím i proč. Protože polovina z nás nemá za volantem vůbec co dělat. Když vidíš, co si někteří rádoby šoféři dovolí, tak se nestačíš divit. Jak se říká, za volantem kamionu jsme jednou nohou v kriminále a druhou v hrobě. Proto nikdy raději z pověrčivosti neříkám, kdy se vrátím, ale že přijedu.

I když máš slušnou vyřídilku, jsi pořád žena. Nemáš o sebe někdy strach? 

Nikdy nezastavuju na malých parkovištích. Asi bych nezastavila ani policajtům, kdyby stáli někde osamoceně. Jela bych dál a nechala se odstavit někde na větším parkovišti nebo někde, kde bude víc lidí. Člověk dneska opravdu neví.

A jak na tebe reagují řidiči muži? Mají na tebe nějaké narážky?

Dneska už je to trochu jiné, ženských jezdí daleko víc. Chlapi se se mnou baví normálně a už z nich necítím takový ten posměch typu „ženská za volantem, mazej zpátky k plotně“. Dřív to ale bylo mnohem častější. A nejvíc se posmívali ti, co vlastně sami nic pořádně neuměli. Můj táta říkal: Dala ses na vojnu, tak musíš bojovat. A budeš muset být lepší, než jsou oni. A toho se celý život držím. Ale když mi něco nejde, tak klidně požádám jiného řidiče a většinou mi pomůžou. 

A nemáš se svým temperamentem na silnici trochu problémy?

Za volantem si občas zanadávám, ale jinak jsem klidný řidič. Víc dokážu vybouchnout ve skladech, kde mě dokážou do běla rozpálit skladníci. Protože když chtějí, umějí vám pořádně zkomplikovat život. Oni si neuvědomují, jak moc nás tlačí čas, na všechno mají spoustu času. A když kolikrát vidím, jak jsou laxní, to bych vraždila. Pravdou je, že umím vybuchnout pořádně, hlavně když je člověk utahaný. Dokonce nesmím do některých skladů, protože jsem tam udělala trochu rušno. Ale to bylo hlavně za mlada, teď už jsem daleko klidnější (ne tak docela, protože krátce nato mi předvedla svou horkou hlavu během vykládky – pozn. redakce).